Církevní slo­vanšti­na v pozd­ním středověku

Vedle řečti­ny a lati­ny exis­tu­je v Evropě ješ­tě tře­tí kla­sic­ký jazyk – cír­kev­ní slo­van­šti­na. Ta vychá­zí ze sta­ro­slo­věn­šti­ny, při­ne­se­né Cyrilem a Metodějem na Velkou Moravu v 9. sto­le­tí. Pozdní stře­do­věk (tedy zhru­ba 14. – 15. sto­le­tí) před­sta­vu­je jeden z vrcho­lů cír­kev­něslo­van­ské kniž­ní kul­tu­ry, jež spo­jo­va­la pra­voslav­né náro­dy východ­ní Evropy a Balkánu (hovo­ří­cí slo­van­ský­mi jazy­ky nebo rumun­sky), kato­lic­ké Chorvaty a pří­vr­žen­ce poně­kud tajem­né Bosenské církve. Podobami a pro­mě­na­mi cír­kev­ní slo­van­šti­ny v tom­to obdo­bí se zabý­vá tato kniha.