PhDr. Jiří Bečka, CSc. (2. 2. 1930 – 4. 4. 2014)

Odborně se zabýval česko-polskými literárními vztahy ve 2. polovině 19. století a později také dějinami Slovanského ústavu do roku 1948. Kromě této činnosti se systematicky věnoval bibliografické činnosti v oboru slovanských literatur. S jeho jménem navždy zůstane spojena především rozsáhlá třídílná publikace „Slavica v české řeči“, zahrnující rozsáhlou bibliografii českých překladů literárních textů z literatur slovanských národů od nejstarších dob až do roku 1918.

Mgr. Ljubov Běloševská (27. 8. 1946 – 11. 11. 2013)

Zasadila se o zahájení komplexního a v českém prostředí ojedinělého výzkumu ruské emigrace v meziválečném Československu a jako autorka či editorka se zasloužila o vydání řady publikací věnovaných této problematice.

PhDr. Emilie Bláhová, CSc. (13. 6. 1931 – 9. 10. 2016)

Emilie Bláhová patřila k vůdčím osobnostem české paleoslovenistiky. K hlavním oblastem jejího badatelského zájmu patřily nejrůznější aspekty staroslověnštiny, z nichž srdeční záležitost představovaly staroslověnské homilie. Těžištěm práce Emilie Bláhové ale byla staroslověnská lexikografie – autorsky se podílela na zpracování Slovníku jazyka staroslověnského, dále byla spoluautorkou Staroslověnského slovníku podle rukopisů 10. – 11. století a jako vedoucí redaktorka dovedla k vydání celý první díl Řecko-staroslověnského indexu. V letech 2004 – 2010 zastávala také funkci vedoucí redaktorky časopisu Slavia.

PhDr. Milada Černá, CSc. (22. 6. 1930 – 23. 4. 2024)

Serbokroatistka Milada Černá se dlouhodobě zabývala zejména otázkami spojenými s českou recepcí srbské a chorvatské literatury, respektive s jihoslovanskými reflexemi tvorby autorů českých. Svou kandidátskou dizertaci věnovala dílu Prokopa Chocholouška. Na poli dějin srbské a chorvatské literatury je pak směrový i časový rozptyl jejích odborných zájmů vskutku impozantní, pojímaje v sebe období (pre)romantismu, moderny, meziválečných avantgard i literatury současné. Milada Černá po celou totalitní dobu v podstatě jako jediná soustavně komentovala vývoj uvažování o srbské a chorvatské literární historii, věnujíc se vedle obecnějších metodologických úvah ke konceptu literárních dějin také kritice. Činná byla rovněž jako překladatelka děl chorvatských i srbských prozaiků (I. Andrić, B. Ćopić, V. Desnica, A. Diklić, A. Isaković, V. Kaleb, M. Kapor, M. Krleža, I. Kušan, R. Marinković). 

doc. PhDr. Zoe Hauptová, CSc. (9. 2. 1929 – 23. 1. 2012)

Přední česká paleoslovenistka, dlouholetá redaktorka Slovníku jazyka staroslověnského, vysokoškolská pedagožka.

Jasna Hloušková (12. 6. 1946 – 1. 12. 2002)

Poslední žačka Karla Krejčího, členka literárněvědného oddělení Slovanského ústavu, sekretářka redakce časopisu Slavia. Zaměřovala se především na polskou literaturu 19. a 20. století, zejména pak na osobnost Stanisława Przybyszewského, jehož paměti a korespondenci přeložila do češtiny.

PhDr. Danuše Hronková (6. 2. 1930 – 12. 1. 2022)

Bulharistka, literární historička, překladatelka a publicistka. Po absolutoriu bulharské a české filologie na FF UK nastoupila v roce 1953 do Slovanského ústavu tehdejší Československé akademie věd jako pracovnice lexikografického oddělení, kde pod vedením Karla Hory vznikal velký Bulharsko-český slovník (1959). V ústavech ČSAV (Ústavu jazyků a literatur, Ústavu pro českou a světovou literaturu) působila až do svého odchodu na odpočinek v roce 1988. Odborný zájem soustředila na novější bulharskou literaturu a její recepci v českém prostředí, na česko-bulharské literární vztahy, na hodnocení kvality českých překladů z bulharštiny, na moderní bulharské básnictví 20. století a některé současné literární jevy. Hesly o bulharském písemnictví přispěla do českých i zahraničních encyklopedií a slovníků. 

Prom. fil. Václav Konzal (13. 12. 1931 – 3. 11. 2020)

Václav Konzal se narodil 13. prosince 1931 v Praze. Kvůli nepřízni doby mohl vědecky působit až od roku 1970, kdy se zapojil do prací na Slovníku jazyka staroslověnského. V současném oddělení paleoslovenistiky a byzantologie Slovanského ústavu AV ČR pak aktivně působil až do svého odchodu na odpočinek v roce 2015 a významnou měrou se podílel na zpracování navazujících Dodatků ke Slovníku jazyka staroslověnského, završených v roce 2016.
Ve vlastní badatelské činnosti se Václav Konzal zabýval především českou redakcí církevní slovanštiny a otázkou kontinuity mezi staroslověnským a českocírkevně- slovanským písemnictvím. K hlavním počinům v této oblasti patří sestavení monumentální dvoudílné edice 40 homilií Řehoře Velikého na evangelia (2005, 2006) či monografie věnovaná Staroslověnské modlitbě proti ďáblu (2015).
Spolu s dalšími kolegy ze SLÚ se Václav Konzal podílel také na překladech vybraných starých památek do nové češtiny. Zásadní příspěvky v této oblasti představují překlady legend václavsko-ludmilského cyklu (Staroslověnské legendy českého původu – nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů, 1976) či překlad vybraných staroruských textů (Písemnictví ruského středověku, 1989). Kromě paleoslovenistiky se Václav Konzal věnoval také liturgickým překladům. Spolu s Bonaventurou Boušem a Miloslavem Mášou přeložil většinu v dnešní době užívaných římskokatolických liturgických textů a pro nakladatelství Vyšehrad přeložil také řadu současných liturgických či teologických děl.
Za svou vědeckou činnost obdržel Václav Konzal některá ocenění – v roce 2009 převzal v Senátu Parlamentu ČR Cenu Rudolfa Medka a v roce 2013 byl oceněn Pamětní medailí Jana Patočky udělovanou Akademií věd ČR.

PhDr. Vladimír Kříž (20. 7. 1948 – 2. 5. 2019)

Literární vědec, bulharista, vysokoškolský pedagog a v neposlední řadě i zakladatel nakladatelství Euroslavica, jehož péčí více než čtvrtstoletí vycházely tři vědecké časopisy – Slavia, Germanoslavica a Byzantinoslavica – i další publikace Slovanského ústavu.

Prof. PhDr. Oldřich Leška, CSc. (16. 6. 1927 – 9. 8. 1997)

Rusista, ukrajinista, obecný jazykovědec, jeho práce se týkaly gramatiky (především formální a sémantické morfologie), lexikografie, zvukové stránky jazyka. Všímal si nejen jazyka současného a spisovného, ale i dialektů a vždy bral do úvahy historii jazyka a podmínky jeho vývoje. K jeho zásluhám patří i obnovení Pražského lingvistického kroužku (rozpuštěn po roce 1948).

PhDr. Zdenka Ribarova (13. 6. 1945 – 13. 3. 2019)

Většinu svého pracovního života strávila Zdenka Ribarova v Ústavu makedonského jazyka při Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji, kde se věnovala především nejrůznějším aspektům makedonské redakce církevní slovanštiny. K významným počinům v tomto ohledu patří zejména příprava edic Radomirova evangelia (spolu s R. Ugrinovou Skalovskou, 1989) a Grigorovičova parimejníku (spolu se Zoe Hauptovou, 1998 a 2014). Ve Slovanském ústavu AV ČR začala pracovat po svém návratu do vlasti v roce 2000 a v tomto období se těžiště jejího zájmu přesunulo na staroslověnskou a církevněslovanskou lexikografii. Kromě autorského podílu na zpracovávání Řecko-staroslověnského indexu vykonávala Zdenka Ribarova funkci vedoucí redaktorky Slovníku makedonské redakce církevní slovanštiny (od počátku jeho vydávání v roce 2000), Slovníku chorvatské redakce církevní slovanštiny (od roku 2011) a pod jejím vedením byl v roce 2015 vydán také první díl Srovnávacího indexu ke slovníkům zpracovávaným v rámci Komise pro církevněslovanské slovníky při MKS.
V rámci oslav 45. výročí založení Makedonské akademie věd a umění byla Zdenka Ribarova v roce 2012 oceněna medailí Blaže Koneského za zvláštní přínos ve výzkumu a rozvoji makedonského jazyka a v roce 2015 jí byla udělena čestná oborová medaile Josefa Dobrovského za zásluhy ve filologických a filosofických vědách.

prom. fil. Marie Sádlíková (28. 2. 1931 – 24. 6. 2020)

Většinu svého profesního života zasvětila rusisticky zaměřené překladové lexikografii. Spolupracovala na významných lexikografických projektech, pod vedením předních osobností, jakými byli L. V. Kopecký, O. Leška či N. P. Savický, se podílela na tvorbě řady rusko-českých a česko-ruských slovníků. Na začátku 21. století se zasloužila o vydání přepracovaného a podstatně rozšířeného Velkého česko-ruského slovníku, který v tištěné i elektronické verzi reflektoval společenské změny, jež po roce 1989 proběhly v České republice i v Rusku a zákonitě se odrazily ve slovní zásobě obou jazyků. Zapojila se i do výzkumu neologie a neografie jako spoluautorka Rusko-českého a česko-ruského slovníku neologizmů či jako členka autorského kolektivu, který vytvořil dnes již veřejnosti volně přístupnou a odborníky velmi oceňovanou Rusko-českou elektronickou slovníkovou databázi.

prom. fil. Nikolaj Petrovič Savický, CSc. (16. 3. 1935 – 24. 7. 2018)

Své vědecké bádání zaměřoval na teoretickou synchronní lingvistiku i překladovou lexikografii. Jako vystudovaný rusista a ukrajinista se koncepčně i redakčně intenzivně podílel na velkých lexikografických projektech, jako byly Velký česko-ruský slovník, Ukrajinsko-český a česko-ukrajinský slovník a Rusko-česká elektronická slovníková databáze. V 90tých letech byl jedním z prvních vědců v Čechách, kdo ve svých studiích a v jím vedených grantových projektech systematicky zkoumal příliv nových slov do češtiny, ruštiny a ukrajinštiny, a zasloužil se tak o rozvoj oboru neologie a neografie. Byl spoluautorem Rusko-českého a česko-ruského slovníku neologizmů i Ukrajinsko-českého slovníku neologizmů, autorem řady teoretických lingvistických studií, jako spoluautor je podepsán i pod první česky psanou Mluvnicí současné ukrajinštiny.

PhDr. Vladimír Vavřínek, CSc., Dr.h.c. (5. 8. 1930 – 14. 8. 2024)

Na pražské filozofické fakultě vystudoval obory historie a klasická filologie a následně pokračoval ve vědecké aspirantuře v Historickém ústavu ČSAV. V letech 1970 – 1992 byl Vladimír Vavřínek vědeckým pracovníkem Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská, kam byla po reorganizaci v roce 1963 převedena byzantologická sekce Slovanského ústavu. 

Ve své odborné činnosti se Vladimír Vavřínek zaměřoval především na byzantsko-slovanské vztahy a zejména pak na dějiny Velké Moravy a význam cyrilometodějské misie. Důležité jsou také zásluhy Vladimíra Vavřínka o časopis Byzantinoslavica, jehož vedoucím redaktorem byl v letech 1990 – 2000, přičemž v redakci časopisu působil již od roku 1970. 

Po roce 1989 se stal Vladimír Vavřínek klíčovou postavou v procesu obnovování samostatného Slovanského ústavu, který především díky jeho zásluhám získal právní subjektivitu k 1. lednu 1998. Vladimír Vavřínek pak vykonával funkci ředitele v letech 1998 – 2007. 

Za svou odbornou činnost obdržel Vladimír Vavřínek mnohá tuzemská i mezinárodní ocenění, z nichž můžeme jmenovat oborovou medaili Josefa Dobrovského, udělenou Akademickou radou AV ČR (2006), či udělení akademické hodnosti doctor honoris causa univerzitou v Šumenu za vědecký přínos k cyrilometodějským studiím (2011).

PhDr. Josef Vlášek (18. 5. 1934 – 6. 8. 2014)

Ve svém odborném zaměření se věnoval především velkomoravské, polské a lužickosrbské literatuře a jeho beletristické překlady z těchto jazyků jsou dodnes vysoce ceněny. Dlouhá léta působil také jako výkonný redaktor časopisu Slavia.

PhDr. Slavomír Wollman, DrSc. (3. 8. 1925 – 27. 1. 2012)

Významný český literární vědec, slavista, komparatista, dlouholetý hlavní redaktor časopisu Slavia a člen Českého i Mezinárodního komitétu slavistů.