Sergej Vladislavovič Zavadskij
Vystudoval Právnickou a Historickou a filologickou fakultu Moskevské univerzity (1893). Pracoval v Komisi pro revizi soudních předpisů (1894), učil v Imperátorském Alexandrovském lyceu (1911 – 1917). Po Únorové revoluci v r. 1917 se stal předsedou Vyšetřovací komise pro šetření činů staré vlády, kvůli politickým tlakům na vyšetřování však z komise odstoupil. Po r. 1918 odjel na Ukrajinu, kde se stal náměstkem ministra spravedlnosti ve vládě P. P. Skoropadského. Od r. 1919 působil ve Zvláštní komisi pro vyšetřování zvěrstev bolševiků při Hlavním velitelství Ozbrojených sil Jihu Ruska. V srpnu 1921 emigroval do Polska, od 6. května 1922 žil v Československu. Byl profesorem katedry civilního práva a civilního soudního procesu Ruské právnické fakulty v Praze, učil ruský jazyk na Vysoké škole obchodní v Praze a přednášel na Ruské lidové/svobodné univerzitě a v Ruském institutu zemědělského družstevnictví v Praze. V letech 1929 – 1930 byl prorektorem Ruské lidové univerzity. Byl předsedou Svazu ruských spisovatelů a novinářů v ČSR (1923 – 1924) a jeho čestným členem, předsedou Jednoty ruských právníků, předsedou vedení Výboru pro zlepšení životních podmínek ruských spisovatelů a novinářů, žijících v ČSR při MZV (od r. 1924), Ruské akademické skupiny (1929 – 1932) a spolku Jedinstvo, členem vedení Svazu ruských akademických skupin v zahraničí, členem Svazu ruských válečných invalidů v Československu, Ruské historické společnosti, Výboru Dne ruské kultury, rady Ruského zahraničního historického archivu (od r. 1933 předseda) a členem výboru Fondu pomoci ruským studentům. Byl zakladatelem Kroužku milovníků ruské slovesnosti při Ruské lidové univerzitě. Publikoval v novinách Rolnické Rusko, Deň russkogo invalida, Vozroždenije a v časopise Na rubeže. Zabýval se problematikou optimálního státního zřízení. Překládal ze starořečtiny a latiny, ovládal portugalštinu a češtinu (do ruštiny přeložil např. díla K. Čapka). Zabýval se reformou ruského pravopisu a tvorbou A. S. Puškina, L. N. Tolstého, I. S. Turgeněva a F. M. Dostojevského. Je pohřben na ruském hřbitově v Praze na Olšanech.
Otec: Vladislav Romulovič (1840 – 1910; senátor). Matka: Naděžda Sergejevna, rozená Pisareva (1841 – 1915). Manželka: Kalerija Ivanovna, rozená Gostinopoľskaja, v 1. manželství Peleško (20. 12. 1876, Charkov – 1963; z Ruska přijela za manželem v r. 1923. Byla členkou Bratrstva pro pohřbívání ruských pravoslavných občanů a pro ochranu a udržování jejich hrobů v ČSR. Je pohřbenа na Olšanském hřbitově v Praze.). Děti (nevlastní): G. P. Antipova; K. P. Makajeva.
Práce ruské, ukrajinské a běloruské emigrace vydané v Československu 1918 – 1945 (Bibliografie s biografickými údaji o autorech). D. 1, sv. 1. Bibliografii zpracovaly Zdeňka Rachůnková a Michaela Řeháková, biografická hesla zpracoval Jiří Vacek za spolupráce a redakce Z. Rachůnkové a M. Řehákové; úvod J. Vacek. Národní knihovna ČR, Praha 1996.
Roztoky u Prahy; Praha XII, Královské Vinohrady, Nám. Krále Jiřího 10; Praha XIX, Bubeneč, Bučkova 27, Krále Alexandra.
Národní archiv, f. MZV – Ruská pomocná akce, k. 280.
Kudělka Milan – Šimeček, Zdeněk a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. Biograficko-bibliografický slovník. SPN, Praha 1972; Хроника культурной, научной и общественной жизни русской эмиграции в Чехословацкой республике. Т. 1. 1919 – 1929. Под ред. Л. Белошевской. Славянский институт АН ЧР, Прага 2000; ibid, Т. 2. 1930 – 1939. Под ред. Л. Белошевской. Славянский институт АН ЧР, Прага 2001; Сухарев, Юрий Николаевич. Материалы к истории русского научного зарубежья. Кн. 1. Рос. фонд культуры [и др.], Мoсква 2002; Воспоминания. Дневники. Беседы. Русская эмиграция в Чехословакии. Сост. и общ. ред. Л. Белошевская. Славянский институт АН ЧР, Прага 2011; Российское зарубежье во Франции (1919 – 2000). Биографический словарь. В трех томах под общей редакцией Л. Мнухина, М. Авриль, В. Лосской. In: http://www.dommuseum.ru/museum/nauka/slovar/ [on-line]; nekrolog: Знамя России, 1935, № 7, c. 71 – 72, № 8, с. 17 – 18.