Alexej Michajlovič Surin

* 10. 2. 1897 Poličkovka v Charkovské oblasti, † 6. 4. 1974 Čerčany
inženýr, tankový konstruktér

Po maturitě na Achtyrském chlapeckém gymnáziu začal v květnu 1914 studoval v kyjevském Polytechnickém institutu. V březnu 1916 vstoupil do dělostřelecké letecké školy v Oděse, po dokončení studia bojoval u dělostřelectva na jihozápadní rumunské frontě. Od ledna 1918 do srpna 1919 opět studoval v Polytechnickém institutu, v září 1919 vstoupil do Dobrovolnické armády. Sloužil v armádě generála A. I. Děnikina jako důstojník, strojvůdce pancéřového vlaku Kozák a v r. 1920 v armádě generála P. N. Wrangela jako strojní důstojník u dělostřelecké baterie na plavidle Rostislav. Po porážce armády emigroval v prosinci 1920 do Konstantinopole, kde se živil jako automechanik a montér ve francouzských autodílnách. V listopadu 1921 přijel přes Království Srbů, Chorvatů a Slovinců do Československa. V r. 1923 dokončil studium na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. V březnu téhož roku začal pracovat v ČKD, nejprve jako pomocná technická síla a od r. 1925 byl zaměstnán v oddělení konstrukce zbraní a speciálních vozidel. Provedl konstrukční úpravy licenčního kanónu systému Vickers, podílel se na vývoji a úpravě korby a věže kolopásového vozidla, tzv. kolohousenky a na úpravě britského tančíku Carden-Loyd (1930). V r. 1932 získal československé občanství. V r. 1933 byl pověřen vybudováním oddělení speciálních konstrukcí vojenské výzbroje a techniky, s převažujícím vývojem tankové techniky. Pod jeho vedením vzniklo několik tanků (LT vz. 34, malý tank AH‑4, tančík typu LTP/​LTH, lehký tank LTH, lehký tank LT vz. 38). Během druhé světové války pokračoval v práci na konstrukci tanků a samohybných děl na podvozku LT vz. 38. Po příchodu Rudé armády byl zatčen NKVD a tři dny vyslýchán, ale nakonec byl propuštěn s tím, že „spolupracoval pouze v nejmenší nutné míře“. Po válce se podílel na konstrukci tančíku AH-IV-Hb, který byl určen pro etiopskou armádu, a středního tanku všeobecného použití TVP vz. 1946. Získal značný počet přijatých patentů. V padesátých letech byl přeložen do oddělení pístových kompresorů, kde pracoval až do svého odchodu do penze v r. 1960. V téže době byl sledován Státní bezpečností. Do r. 1963 jezdil jako konzultant v oblasti výroby těžké vojenské techniky do Dubnice nad Váhom a do Martina. Byl členem Spolku soukromých úředníků. Je pohřben na Ďáblickém hřbitově v Praze.

Rodinní příslušníci

Otec: Michail Sergejevič? (? – 1919; rolník). Matka: Marija, rozená Sopronova. Manželka: Františka, rozená Kloboučková (5. 8. 1897 – ?; manželství bylo uzavřeno v r. 1928.). Děti: Vladimir (14. 11. 1928, Praha; lékař; žije ve Švédsku); Alexandr (12. 10. 1935, Praha; inženýr).

Vyznamenání

Řád Gustava Vasy (Švédsko, 1949); Řád Zlaté lípy MNO (2015, in memoriam).

Adresa

Praha VIII, Libeň, ubytovna Svobodárna, U Svobodárny 1100; Praha VIII, Kobylisy, Hovorčovická 12.

Archiv

Archiv bezpečnostních složek, f. H – 351.

Literatura

Hašková, Dana. Emigrantská technická inteligence v Československu. In: Příběhy exilu. Osudy exulantů z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu. LA PNP, Praha 2018, s. 180 – 225; VLČEK Копршивова, Анастасия. Русский отец чехословацких танков. In: http://www.ruslo.cz/index.php/novosti/item/209-russkij-otets-chekhoslovatskikh-tankov [on-line]. 

Autoři záznamu Hašková Dana