Alexandr Alexandrovič Vilkov

Pocházel z dědičné šlechty. Studoval na Nižegorodském semináři a na Tomské univerzitě, v r. 1895 dokončil studium na Varšavské univerzitě. Od r. 1902 až do vypuknutí první světové války přednášel finanční právo na Varšavské univerzitě, za války učil na obchodní škole v Rostovu na Donu. Od června 1917 byl profesorem Donské univerzity. Byl členem Konstitučně-demokratické strany (kadetů). 28. února 1920 byl na lodi Konstantin evakuován z Novorossijsku do Konstantinopole, odkud odjel do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od 12. října 1921 žil v Československu. Byl jedním ze zakladatelů, profesorem a posledním děkanem (1928 – 1929) Ruské právnické fakulty v Praze a současně přednášel v Ruském institutu zemědělského družstevnictví. Byl místopředsedou Ruské akademické skupiny, předsedou Jednoty ruských právníků v Praze a Jednoty ruských studentů v Praze, členem Svazu ruských akademických organizací v zahraničí, Svazu ruských válečných invalidů, Jednoty ruských emigrantských studentských organizací v ČSR, Jednoty ruských emigrantských organizací v ČSR, výboru Fondu pro pomoc ruským studentům a Společnosti přátel Ruského domova. Byl akcionářem vydavatelství Jedinstvo. Účastnil se zasedání Bratrstva svaté Sofie v Praze (1924). V r. 1952 byl násilně vystěhován z ruského Profesorského domu v Bubenči. Zemřel v Domově důchodců v Terezíně. Je pohřben na ruském hřbitově v Praze na Olšanech.