Venedikt Alexandrovič Poljakov

Vystudoval Historickou a filologickou fakultu Petrohradské univerzity (1888 – 1891). Byl členem redakce časopisu Russkoje bogatstvo (1897 – 1902). V r. 1901 byl z politických důvodů zatčen a vyhoštěn do Valdaje. Po návratu do Petrohradu učil na různých středních a vysokých školách. Byl členem redakční rady Encyklopedického slovníku F. A. Brokgause a I. A. Jefrona. Byl členem rady Svazu osvobození. V r. 1909 byl jedním ze zakladatelů a později (1917) předsedou Národně-socialistické strany práce. V r. 1918 byl jedním ze zakladatelů a později hlavním představitelem Svazu obrození Ruska. V r. 1919 spolupracoval s proděnikinovskými novinami Utro Juga. V r. 1920 byl kvůli činnosti ve Svazu obrození Ruska zatčen a odsouzen k trestu smrti. Ten byl změněn na vězení. Na přímluvu V. G. Korolenka byl P. nakonec propuštěn. V září 1922 byl ze Sovětského Ruska vyhoštěn. Odjel do Německa, kde v Berlíně přednášel v Ruském vědeckém institutu. 28. srpna 1924 přijel do Československa. Stal se profesorem na Ruské lidové univerzitě, spolupracoval s řadou ruských a zahraničních časopisů. Byl jedním z autorů návrhu na založení Ruského historického archivu, členem jeho rady a tajemníkem vědecké komise (od r. 1925). Zabýval se dějinami maloruského rolnictva a kozáctva. Byl prvním předsedou ústředního výboru a předsedou pražské skupiny Národně-socialistické strany práce, členem vedení Česko-ruské jednoty a členem Ruské akademické skupiny, Ruské historické společnosti a Svazu ruských spisovatelů a novinářů v ČSR. V r. 1928 odjel do Bulharska, kde působil jako profesor ruských dějin na univerzitě v Sofii.