Nikolaj Alexandrovič Curikov

Pocházel ze starého šlechtického rodu. Základní vzdělání získal na škole, založené a financované jeho rodiči na rodinné usedlosti. Poté studoval na kalužském (1904 – 1905) a 7. moskevském (1905 – 1907) gymnáziu. V letech 1907 – 1911 studoval na Právnické fakultě Moskevské univerzity. Již od prvního semestru se účastnil politického života na univerzitě (byl jedním z vůdců studentů, členů Konstitučně demokratické strany). V r. 1908 se jako delegát zúčastnil 1. slovanského studentského sjezdu v Praze. V letech 1911 – 1913 absolvoval povinnou vojenskou službu a poté nastoupil do státní služby. V r. 1913 odjel na rok na léčení do zahraničí (Itálie, Egypt). Do Ruska se vrátil v době mobilizace. V hodnosti praporčíka sloužil v pevnosti Novogeorgijevsk u Varšavy. V srpnu 1915 padl do zajetí, z něhož se do Ruska vrátil v červenci 1918. V r. 1919 vstoupil do Dobrovolnické armády, sloužil v důstojnické rotě 2. Drozdovského pluku. Bojoval na frontě. S plukem byl evakuován do Novorossijsku a poté na Krym. Kvůli špatnému zdraví byl přidělen ke štábu 1. armádního sboru jako tajemník Hlavního tiskového oddělení Wrangelovy vlády na Krymu. Po pádu Krymu emigroval v listopadu 1921 do Konstantinopole. Pracoval v zemědělství, v automobilové dílně, ve skladu knih a v knihkupectví Všeruského svazu měst a ve statistickém oddělení Úřadu Společnosti národů. Po kratším pobytu v Paříži přijel v r. 1923 do Československa, kde studoval na Ruské právnické fakultě v Praze. Řídil pražskou kancelář Pedagogického oddělení základních a středních ruských škol v zahraničí. Byl tajemníkem Ruského pedagogického ústavu J. A. Komenského v Praze. V r. 1926 se aktivně účastnil Ruského zahraničního sjezdu v Paříži. Od r. 1931 do r. 1939 se věnoval převážně publikační činnosti. Začal spolupracovat s Ruským vševojenským svazem, který mu od poloviny r. 1931 vyplácel měsíční podporu. Přednášel nejen v ČSR, ale i ve Francii, Německu, Polsku a Jugoslávii. Publikoval v četných emigrantských novinách a časopisech. Byl jedním z redaktorů pařížského listu Rossija i Slavjanstvo. Po uzavření československo-sovětské smlouvy v r. 1935 byl pod policejním dohledem. Po okupaci Československa mu byla zakázána veškerá publikační i veřejná činnost. V červnu 1941 byl zatčen gestapem, po třech měsících byl propuštěn. Spolupracoval s redakcí antibolševického časopisu Novoje slovo v Berlíně. Od podzimu 1941 do dubna 1945 se živil soukromou výukou ruštiny. Byl členem Svazu ruských spisovatelů a novinářů v ČSR (do 1941), Gallipolského svazu v ČSR, Jednoty ruských emigrantských organizací v ČSR a politické strany Národní svaz nového pokolení-Národní svaz práce. 18. dubna 1945 uprchl před sovětskou armádou do Německa. Nějakou dobu pobýval v utečeneckých táborech, nakonec se usadil v Mnichově, kde se věnoval především pomoci ruským uprchlíkům. Byl členem Spolku ruských emigrantů v Bavorsku, aktivně se účastnil činnosti Svazu boje za svobodu Ruska. Pseudonym: Ivan Belenichin.