Makedonie v obrozenských diskurzech a interpretacích

Labyrintem identity. Makedonie v obrozenských diskurzech a interpretacích

Připravovaná monografie si klade za cíl představit okolnosti, jež v průběhu „dlouhého“ 19. století spoluutvářely v prostředí slovanské Makedonie soubor společenských změn, označovaných zpravidla jako tzv. národní obrození. S vědomím složitého utváření etnické identity moderního makedonského národa je však jakákoliv snaha interpretovat toto údobí kulturních dějin spjata s mnohými úskalími, vřazujícími jej do rámce šíře chápané makedonské otázky. Dilemata související s příslušností literárních děl, tvůrců a jevů do makedonské, bulharské či v menší míře též srbské kulturní tradice proto vyvolávají v diachronním i synchronním pohledu četné polemiky, dotýkající se rovněž literárněhistorického diskurzu. Práce se tak snaží stanovit spektrum základních funkčních faktorů, jakými jsou 1) sémantické roviny toponyma a etnonyma, jejich symbolické významy a modely příslušné obrozenské identifikace, 2) jazyková otázka v Makedonii a problém formování moderních spisovných jazyků v 19. století, 3) konfesní poměry a církevní otázka, 4) symbolické role lidové slovesnosti a folkloru a 5) okolnosti vzniku autorské („původní“) literatury. Na základě analýzy těchto faktorů se pokouší zodpovědět otázku, jak se podílejí na utváření bulharského a makedonského národního narativu a příslušných „národních příběhů“. Makedonská identita se plně dotváří teprve v průběhu čtyřicátých let 20. století, a proto se tamní historiografie setkává se základními problémy, jak interpretovat „makedonské“ 19. století. Výzkum pracuje s předpokladem, že v Makedonii probíhá proces národního obrození, které však z objektivních příčin nemohlo být dokončeno (jedná se zejména o situaci po Berlínském kongresu v roce 1878). V tomto smyslu je nutné si klást také otázku, jak tuto chronologickou disproporci vymezit a jak definovat samotný makedonismus. Makedonské obrození je přitom nutné chápat jako národní hnutí, jež je v porovnání se sousedními balkánskými národy „opožděné“, z čehož plyne poněkud odlišná dynamika jeho vývoje. Nezbytnou pozornost vyžaduje otázka periodizačního konceptu. Samostatná kapitola hodnotí vžité koncepty obou diskurzů, přičemž jejich komparace ukazuje rozpory makedonského narativu. Komplikovaná je zejména otázka, jak definovat úvodní a závěrečný interval makedonského obrození. Ve svém výzkumu autor definuje klíčové momenty zpětných národotvorných konstruktů z let 1945 – 1990 a v období po roce 1990/​1991.